Ať se děje, co se děje, každá cesta někam vede.

Červen 2017

Kdy a kam, aneb náš cíl a plán

18. června 2017 v 22:38 | Kateřina |  Na kole do Chorvatska
Naše cesta začíná na Šumavě a pojedeme přes Rakousko, Itálii a Slovinsko do Chorvatska až dolů do Splitu a pak trajektem na Hvar a na kole do Ivana Dolace.
Délka je odhadnutá asi na 1 016 km, 13 dní i s odpočinkovými, celkové převýšení nahoru cca 16 000 a dolu okolo 17 000. Takže jestli někdo chcete vědět, jaké to je za dva týdny dvakrát vyšlapat Mont Everest, dozvíte se v Srpnu :D
Vyrážíme 27.7.2017 a plánovaný cíl je na 9.8.2017
Zde je přibližné nahození naší cesty
Rakousko 1, - 4. Den
Přes Rakousko pojedeme většinouvou část po cyklostezce Alpe-Adria Radweg, což je velmi oblíbená trasa ze Salzubrku, kde se na ni napojíme, do Grada v Italii, kam nedojedeme, jelikož se oddělíme v Udine a pojedeme směr Slovinsko. Tudíž první polovina cesty by měla být, pod dohledem oficiální cyklostezky, dosti pohodová :) Cyklostezka se celkem obratně vyhýbá horským velikánům a převážně se drží blízko řeky. V jednom úseku, před Mallnitz, se musí 15 minut jet vlakem, protože skrz tunel v hoře není povoleno jet na kolech a cesta přes nevede.
Ze Salzburku do Vilachu je cesta převážně o stoupání. Z Vilachu se překlopíme a budeme v podstatě stále klesat vstříc pobřeží :)
Itálie 5. - 7. Den
Z vilachu, co by na kole ušlapal, bude hranice s Itálií, kde pojedeme, vítr až v žalůdku, převážně dolů, než uvidíme první MOŘE! první den bude odpočinkový, takže se jen lehce posuneme do Travisia. Druhý den v Itálii bude nejdelší za celou cestu, cca 150 km. V Udine se odpojíme od cyklostezky a přijde první zkoužka našeho smyslu pro orientaci. Až si dáme první zaslouženou zmrzlinu, utáboříme se a ráno hurá dál. Mineme, či projedeme Trieste a za pár kilometrů už budeme pod hledáčkem Slovinských strážníků.
Slovinsko 7. - 8. Den
Celá Slovinská část vede středozemím, takže žádné unavené koupání v moři se konat nebude. Pokud budeme večer spát mimo kemp, jsem si jistá, že nás vystopujete po čichu. V půlce našeho putování středozemí, krátce po ránu, výtězně vklouzneme do Chorvatska :)
Chorvatsko 8. - 13. Den
Po tom, co okolo poledne dobyjeme republiku Hrvatsku a šlápneme si nějaké to převýšení, zase spatříme moře, kterého se budeme snažit dřet až do zdárného cíle. Třetí den v Chorvatsku pojedeme skrz národní park, takže stanování, jen tak z únavy nebude možné. Budeme tedy doufat, že kopečků trochu ubude. Přeci jenom v pravé poledne bychom si rádi dávali větší pauzu, a ve dvě ráno bychom chtěli zakládat kemp maximálně nikdy, ale asi nás to někdy nemine :D Okolo pátého dne k večeru, už nás bude omývat břeh Splitského přístavu a my se budeme oddávat chutím pečených ryb, zmrzlinového poháru a pocitu štěstí. Brzy ráno sedneme na trajekt směr Stari Grad, kde si dáme opulentní snídani a budeme si užívat pohledy na mořské vlnky a slunce. Ve Starém Gradu nakoupíme poseldní zásoby a popojedeme 9 km do Jelsy, kde nás už bude čekat zmrzlina ve známe kavárně. Poté už bude cílový kopec a skopec směr Ivan Dolac. V půlce poslední cesty absolvujeme bojovku v kamenném tunelu bez světel, kde je nutné zařadit se mezi auta, jinak budeme ve tmě, kde ani 1000 čelovek očím ze slunce nepomůže a pravděpodobně nás sejme, buď šutr čnící ze skály, nebo auta, které zanedlouho vyrážejí druhým směrem.
Nakonec ale snad přece dorazíme do Ivana Dolace a budeme si užívat zasloužené lenošení na pláží :)

Jak to vzniklo

18. června 2017 v 21:10 | kateřina |  Na kole do Chorvatska
Asi před 11-ti lety jsme jeli poprvé do Chorvatska vlakem s kolama. Projížděli jsme pobřeží a ostrovy, spali různě po kempech, občas na černo na pláži. Vařili jsme si na malých propanbutonových vařičích a spali jen na plachtě za každého počasí.
Často jsme byli vyřízení, unavení, pokousaní od komárů. Někdy nám došla voda a byli jsme zrovna daleko od moře a šlapali jsme do ukrutého prašného kopce. Někdy nám praskla duše uprostřed noci, někde v lesíku daleko od civilizace. Někdy jsme byli nuceni v noci, ukryti před větrem, v koutě za kostelem, vařit olyhně v ešusu, protože už nebylo jiné jídlo.
Ale na druhou stranu jsme zažili ten pocit výtězství, když jsme ve dvě hodiny ráno konečně našli otevřenou hospůdku a dali si pořádně vychlazené Karlovačko.
Ačkoliv to pro mnohé může znít jako dovolená za trest, já na to vzpomínám, jako na nejlepších 10 dní v roce.
Asi to zní šíleně, ale člověk k životu nepotřebuje každý den postel, teplé jídlo, nebo čisté oblečení. A ke štěstí, stačí snad ještě méně.
Jedoho krásného dne přestal vlak do Chorvatska jezdit. Pár let jsme jezdili autem a kola měli vzadu v přívěsném vozíku. Stále jsme měli skvělé zážitky, ale už to nebylo takové jako dřív. Nebyli jsme tolik nezávislí a museli jsme se vracet každý večer do kepmu k autu.
Jeden rok jsme nechali kola doma a od té doby už jezdíme jen autem.
Ale i když si většina lidí stěžuje, že jim v životě chybí jistota, mě chyběl ten pocit nejistity, kde budu dnes v noci spát. A tak jsem stále přemýšlela, jak dostat kolo do Chorvatska aniž bych musela desetkrát přestupovat z vlaku do vlaku, nebo vláčet auto. No a tak jsem se rozhodla, že jediná možnost je zase naložit ty 15-ti kilové tašky na nosič a došlapat si tam po svých, vlastně spíš po těch gumových. Byl to jeden z těch nápadů, co z vás vypadne a zdá se bláznivý, ale postupně zjišťujete, že to tak bláznivé není, že to už spousta lidí dělá a přijde vám stále lepší a lepší. Naplní vás až po okraj a už se nemůžete dočkat. Nakonec už bylo dané datum, naplánovaná trasa a stačilo jen vyrazit. :)